U rybníka

 Máme tady poslední červnovou neděli. Nebyla jsem tu měsíc. Pořád se něco děje a jak je venku krásně, tak se snažím být co nejvíc na zahrádce. I když posledních pár tropických dní, jsem spíš přežívala na gauči. V dřevěné boudě, nám spadly regály a měla jsem o zábavu postaráno skoro na celý měsíc. Byli jsme nuceni pořídit nové regály a všechno vystěhovat,  přebrat a zbytek nastěhovat zpátky. Když už jsem byla přinucena vytřídit boudu, tak jsem se pustila do vytvoření místa, aby si měl manžel kam, přes léto ukládat dalekohledy a další potřeby a nemusel neustále vše stěhovat ven a dovnitř. Přeci jen to něco váží. Vzala jsem to pěkně od podlahy a udělala pořádek i v kůlně u zimní zahrady. Nezdá se mi, že bych toho tolik vyhodila, ale kupodivu vznikl i volný prostor.                                                                                         Procházkám jsme v těch vedrech moc nedaly. Ani mě, ani Nelince se moc v  horku chodit nechce, takže vždy jen kousek a rychle zpět. Včera bylo chladné ráno, tak jsme došly až k rybníku, ale byl byl smutný a potemnělý, jako počasí. Dnes nás na cestě doprovázelo sluníčko a rybník celý ožil. Ptáci prozpěvovali, jak o život. Při pozorování toho cvrkotu a poletování, mě napadlo přirovnání. Okolí rybníka mi přišlo, jako jedná velká pavlač a vybavila se mi scéna z černobílého filmu, jak ženy v sobotu, uklízí, větrají peřiny a drbou na zápraží. Přirovnání mi přijde k smíchu, ale to radostné cvrlikání, ťukání a šveholení, si lepší přirovnání asi nezaslouží. Měla jsem štěstí, protože potápka roháč právě venčila malá káčátka. Dělal pěkný rachot, aby nás zahnala a malí špunti mohly odplavat dál od břehu. Minulý týden jsem po delší odmlce potkala nutrii. Měla dobrou náladu, tak se hezky dlouho předváděla ve vodě.                                   Pár metrů od domu a někdy mám pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. Krásný pohodový poslední červnový týden. Rija